To si myslím

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...

https://www.irozhlas.cz/volby/kovarova-senat-volby-2022_2210021723_ank

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.

Poskytla jsem rozhovor studiu LeagleOne:

https://leagleone.najdipravnika.online/obsah/pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou/

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2025 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde:

Není pravdou, že se mladí o politiku nezajímají. Spíše to vypadá, že politika se naopak nezajímá o ně. "Nikdo se o nás nestará, nikdo nenabízí program, který by mě zaujal," řekla mi ve Švihově před několika dny mladá slečna s barevnými vlasy a kroužkem v nose. "Za měsíc mi bude 18 a půjdu poprvé volit. Dám hlas vám. Protože jste první, kdo se ptá, co je pro mě důležité." Její dvě kamarádky souhlasně přikyvují. I kvůli nim chci proměnit Senát a zachránit normální svět, ženství a mužnost. Jinak jim hrozí život v bezpohlavním světě, kde jim budou úřady nařizovat, jak žít, a zakazovat svobodně myslet a mluvit.

A co dalšího má ještě stát platit z mých daní? Prezervativy? Granule pro psy? Šampon na mastné vlasy? Odpověď zní: ani náhodou. Občan není nemohoucí děcko a stát není jeho matkou. Má se starat o bezpečnost, o hranice, o sjízdné cesty a o rozumné právo. O všechno ostatní se postaráme sami,“ okomentovala Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů, kandidátka na senátorku, bývalá ministryně spravedlnosti.

Znění celého komentáře zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/To-snad-ne-Vlozky-zenam-zdarma-jako-zacatek-Padlo-prirovnani-711597

Poskytla jsem rozhovor Mirku Chocholovi z Eprava

https://www.youtube.com/watch?v=Qg5WWRyOA8w&list=PLV7e9X8U1onqYjkrfCKt4Wdis9TDnCiks&index=2

V poslední době se hodně diskutuje o tloušťce, a jako obvykle, i na ni je kdekdo odborníkem. Někomu se bujné tvary líbí, jiného urážejí, další trvá na tom, že kila navíc mají být veřejně odsouzena a stát má tlačit na lidi, aby zhubli. Jiný chytrolín tvrdí, že tloušťka je věcí přejídání a kdo je tlustý, ten nemá dost sebeovládání.

Jakožto žena obdařená láskou k jídlu bych mohla kila navíc pojednat z různých úhlů, však jsem o tom taky kdysi napsala knihu. V aktuální debatě mě však zaujal jiný moment. Totiž představa, že by se o mou váhu měl aktivně starat stát. Že by měl lidi přimět, aby se svých špeků zčerstva začali zbavovat, že by je měl v tom kontrolovat, trestat a motivovat.

Bude mě hlídat, abych si nedala knedlík navíc? Sešije pusu, sníží plat nebo zvedne daně? Bude mé faldy vážit či dronem kontrolovat, kolik žebírek sním na zahradě? Přinutí mě chodit do posilovny nebo mě pošle na školení o zdravé výživě? Vydají ve Sbírce zákonů nutriční tabulky a povolené váhové limity pro všechny míry a věkové kategorie? To by v tom byl čert, aby si každý baštil, jak se mu zlíbí! Když už stát začne kontrolovat nadváhu, měl by si posvítit i na hubeňoury. Ona přílišná hubenost taky není nic zdravého ani příjemného na pohled. A vůbec – lidi by měli po světě chodit upravení, učesaní a namalovaní. Tak žádné troškaření – pojďme dát do zákona, že se každý musí ráno osprchovat, vyčistit zuby, učesat se a jednou měsíčně alou ke kadeřníkovi. Vždyť je to koneckonců pro dobro všech. Tak proč to rovnou nedat do zákona, nekontrolovat a nevyžadovat.

Už dnes má přece moudrý stát na mysli zejména naše vlastní dobro a nám nechápavým je vnucuje násilím. Na většině míst nám zakazuje kouřit, krabičky cigaret hyzdí hnusnými obrázky, daní pivo spotřební daní (na rozdíl od vína). Ukládá pokuty, když v autě držím v ruce telefon, a nutí nosit reflexní pruhy, když se pohybuju po silnici. Abych neuklouzla, maluje žlutočerné pruhy na hrany schodům a pranic mu nevadí, jak jsou ty pruhované schody hnusné. Vyžaduje protipožární dveře do kanceláře, a pranic mu nevadí, že je pak nedokážu otevřít. Nutí mi helmy na kolo, na lyže a na koloběžku. Pro mou informovanost ukládá výrobci potravin informovat o milionu nepodstatných podrobností. To kvůli mé bezpečnosti omezuje rychlost aut a do měst instaluje šeredné zelené umělohmotné panáky. A ve výčtu volovin, které nikomu život nevylepší, bych mohla pokračovat. Pachatelé dobra si bláhově myslí, že dokáží lidi uchránit před jimi samotnými. Že je přimějí zdravě jíst, lépe žít, starat se o chrup, nechodit na slunce, hodně pít, sportovat a vůbec o sebe lépe pečovat. Jenomže vnější tlak lidi nepřinutí, aby změnili své životní návyky. Vždyť je nedokáže změnit ani soud, vězení, pokuta, lékaři ba ani riziko blížící se smrti. Lidi si prostě vždycky budou žít přesně tak, jak chtějí. Posvém a svobodně. Třebas i mastně, nezdravě a grilovaně, třebas i sladce a pohodlně. Pro změnu se totiž musí rozhodnout oni sami.

Nechci ouřad, který se stará o mou váhu, o mé jídlo, o mé spaní, o mé zdraví. Ať se stát stará o to, o co má. O bezpečí na ulici, o státní finance, o hranice, o rozumné minimální právo, o dobré zahraniční vztahy, o rovné cesty a přehledné školství.

O svůj život se postaráme sami

Manželství do ústavy? Ano. Akce vyvolává reakci. To platí ve fyzice, v přírodě i ve společnosti. A ukázkovým příkladem akce a reakce je právě manželství, tedy přesněji „manželství pro všechny“. I když pro tento příklad platí ještě úsloví, o němž vypráví pohádka o zlaté rybce: kdo chce příliš, ten nakonec nemá nic.

Aktivisté odmítli narovnat některé nerovnosti. To jim bylo málo, chtěli všechno. To oni vyvolali akci tím, že příliš tlačili a tlačí na pilu. Příliš tlačit na pilu a přehnat to do extrému je charakteristickým rysem aktivistů. My mediátoři to máme jinak. Navrhujeme možnosti a kompromisy, ukazujeme druhé strany mincí a vedeme účastníky sporu k pochopení. Aktivisté a bojovníci za „manželství pro všechny“ to mají jinak. Urážejí své oponenty, kárají je za údajné zpátečnictví a odmítají chápat jejich konzervativní hodnoty. Cožpak neznají báje a pohádky? Cožpak se odmítají poučit historií? Kdo urazí bohy, svátosti a hodnoty, ten vyvolá války, v tomto případě kulturní.

A tak tu máme návrh změny Ústavy, aby manželství jako svátost patřilo jen muži a ženě. A najednou se všichni diví, kdože to tlačí na změnu Ústavy a že Ústava není trhací kalendář, aby se měnila kvůli kulturním válkám. Dobrá. Ústava je základní listina, základní zákon, základní kámen práva. Neměla by se měnit každý den, ba ani každý rok, měla by odolat pěně dní i pomíjivým útokům a módním povrchnostem. Proto jsou taky podmínky její změny nastaveny tak přísně.

Samozřejmé věci se do Ústavy nedávají. Ty přece platí i bez zákonů a každý se na ně může spolehnout, třeba i proto, že je nikdo nezpochybňuje. Třeba že základem společnosti i každého jednotlivého života je rodina. Jenomže právě rodina je tím, co aktivisté a progresivisti dnes nahlodávají a rozvracejí. To oni si začali se svými nehoráznými urážkami, nactiutrháním názorových oponentů a zastáncům toho, co je obrovské části společnosti svaté. Mohli jsme mít vyřešené některé nerovnosti už dávno. Návrh změny zákona jsem napsala před pěti lety. Jenomže aktivistům to bylo málo. A tak je možné, že teď už nebudou mít nic z toho, co si vynucovali, a nenávist části veřejnosti k tomu návdavkem.

A možná se sluší ještě dodat, že zákonem by se neměly rozhodovat věci, které vyvolávají takové emoce, takovou zlobu, takové vášně a takový nesouhlas. To přece nejsou témata k přehlasování. Tím, že rozhodne sbor zástupců a ustoupí mediálnímu tlaku, se přece emoce, vztahy a společnost nezmění. Takové věci by měly uzrát. Pomalu. Časem. Návrh na změnu Ústavy je ale reakcí na militantní tlaky a války, které už nejsou slovy ani skutky slušné, vlídné, správné či žádoucí.

Ne, Ústavu nelze měnit každý den či každou hodinu. Ale manželství taky ne. A už vůbec ne zákonem. Tak si to uvědomte všichni. Rodinu nechte být a přestaňte na ni útočit a do ní kopat. Anebo se pak nedivte, že reakcí na vaše útoky přijde snaha rodinu a manželství chránit.

Třeba Ústavou. Když nedáte jinak.

Neznám rodiče, který by chtěl pro své dítě něco špatného. Každý se holedbá jejich zájmem a zapřísahá se, že má neustále na mysli jen jejich dobro. Jenomže dobro to má na světě složité. V pohádkách nakonec vždycky vítězí, ale v reálném životě se často se zlou potáže. A tak pod praporem dobra občas dětem životy komplikujeme a ztěžujeme, až je někdy zničíme docela.

 Celý komentář psaný pro Rádio Universum najdete zde:

 https://www.radiouniversum.cz/daniela-kovarova-mame-deti-radi-nebo-jim-ublizujeme/

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas? Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec. Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí. Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?

Na venkově a v malých městech čas plyne jinak než někde v metropoli. I tady má nejspíš den jen 24 hodin, ale lidé tolik nespěchají. Často vidím sousedy, jak se baví přes plot, nebo kolemjdoucí, kteří se zastaví a klábosí spolu. I prodavačky si déle a vlídně popovídají se zákazníky.

Nehnat se tolik. Za prací, za výsledky, za projekty. Neběžet jako o závod až k padnutí. To není smysl života. Tím naopak je zastavení, popřemýšlení, seznámení, pokec s přáteli. Těší to obě strany. Dnes jsem několik takových zastavení zažila v Dobřanech.

Následující text jsem si 29. 7. 2022 připravila pro dnešní 5minutové vystoupení na závěr prohlídky soukromého zámku v Příchovicích v rámci programu Barokní perly Přešticka. Vedení města Přeštice mi však nedovolilo těchto pár vět říct. Asi proto, že starosta Přeštic (TOP 09) kandiduje proti mně do Senátu a bojí se mě.

 Měšťanská rodina nebo řemeslnická bývala větší, zahrnovala i děti sourozenců, strýce a tety, protože poptávka po práci takové rodiny byla v průběhu roku zhruba stejná, a tak se děti využívaly jako nejlevnější pracovní síla. Jen výjimečně posílala městská rodina dítě na studia a nebo do učení a mezi členy panovaly silné mezigenerační vazby, protože se lidé vzájemně potřebovali. Městské rodiny však občas řešily problém se starými lidmi, které někdy odkládali do chudobinců.
Selská rodina byla odlišná, menší a spíše nukleární, protože mimo sezonu nebyla schopna uživit širší rodinu, a tak děti v mladém věku odcházely z domova do města nebo se nechávaly najímat jako námezdní sila. Venkovská rodina si na sezonu najímala na práci pocestné a různé pomocníky a na rozdíl od rodiny městské věnovala značnou péči o prarodiče: dobové záznamy a kroniky popisují, co vše musely zajistit děti rodičům, pokud je odsouvaly na vejminek, například že místnost jim určená musí mít okno nebo kolik mají mít rodiče slamníků.
Vedle rodiny selské a řemeslnické existovaly v baroku ještě rodiny panské a šlechtické, které však představovaly jen zanedbatelné procento populace, a nevolnické, které mohl majitel rozdělit nebo jednotlivé členy prodat.
Všechny typy rodiny se během roku mohly spolu potkat na jediném místě a pod jedinou střechou: v kostele.

V Přešticích na náměstí nakoupíte vše, co potřebujete k životu. A nejen to. Taky boty a šaty na svatbu v barvě, kterou předepisuje svatební oznámení (béžová nebo tělová), když takovou běžně nenosíte. Je to prostě praktické město. Co ovšem už není k ocenění, je krutá realita. Zimní zboží bude mnohem dražší. Obyčejné boty na ven za 4000 korun. Tak vypadá politika v praxi 110 kilometrů od Prahy. "Kupte si ty vystavené z letošní nabídky, klidně i dvoje nebo troje. Bůhvíkdy si u mne koupíte další," řekla mi smutná prodavačka v liduprázdném obchodě. A podobná slova jsem slyšela skoro všude. Pumpování nekrytých peněz do ekonomicky plus boj s podnebím hlava nehlava dopadne na každého. Tedy, jak na každém kroku vidím, už dopadá.

Navštívila jsem studio Triko a povídala si tam s Petrem Štěpánkem

https://www.youtube.com/watch?v=HDMidFxtyKE

Kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované „planety“ a drze mi nařizuje, co si mám kupovat a jak se mám chovat, abych snížila teplotu na Zemi za sto padesát let. Kvůli jeho naivní víře a grýndýlovým dotacím mě nutí přestat jíst maso, přikazuje vybít stáda, jezdit na kole, prodat nafťáka a pít kolu papírovým brčkem, co se mi po druhém loku rozloží v puse na cucky buničiny.

Pitomý mravokárce zjevně nikdy neviděl žádnou vesnici zblízka a neví, jak třeba u nás ve Štěnovicích vypadá normální život. Každý soused má kompost, na který vyhazuje rostlinné zbytky, čímž je vrací zpátky do přírody. Každá sousedka pěstuje kytky, ovoce a zeleninu a stará se, aby vše rostlo a kvetlo. Stejnou péči věnuje kytkám doma a rajčatům na balkoně i hodně obyvatelů českých měst. Všechny hospodyňky v celé zemi spotřebovávají nejprve to jídlo, co se kazí, a zbytky umějí zužitkovat v kuchyni jako kulinářské kouzelnice. Kdekdo suší starý chleba pro zvířata a spadlé ovoce vozí koňům nebo do moštárny. Každá moje kamarádka odložené oblečení recykluje, tedy buď přešije, rozstříhá na hadry, daruje příbuzenstvu nebo aspoň odnese do charitativních kontejnerů. Každý chlap nosí obnošené tričko o víkendu, na zahradu, na sport, na úklid nebo do dílny a popelnici ho vydá, až když je vidět skrz tkaninu. Většina lidí schraňuje prkýnka, kusy látek, šňůrky a skleničky. Co kdyby se některá z těch věcí mohla někdy k něčemu hodit? Vědí klimaalarmisté vůbec, že Česko je nejlepší na světě v třídění odpadu?

Český člověk se prostě přirozeně chová hospodárně a své nejbližší okolí kultivuje, zvelebuje a uklízí. Hobbymarkety zaplněné českými chataři a kutily jsou toho zářným příkladem. Vidím to každý den při svých cestách plzeňským venkovem. Ne nadarmo tolik obcí získalo různá pochvalná ocenění svými upravenými záhonky a čistým veřejným prostranstvím. Jistě, v každé vesnici se najde jeden Jouda, co kašle na přírodu, zatápí obaly od jogurtů a za domkem mu rezaví staré automobily. Ale tyhle výjimky stejně nikdo nepřesvědčí, aby přestaly jíst maso a přešly na oblečení fair trade.

Co naopak na svých cestách po vsích běžně vidím, je v pangejtu vyhozená petka a odpadky v lese, podobně jako ve městech nepořádek kolem košů a v místech, kudy se běžně nechodí. Kdyby tak ochránci planety namísto buzerace jiných svolali brigádu a lesy, cesty či městské uličky uklidili, udělali by pro přírodu aspoň něco užitečného. Anebo když už chtějí poučovat, ať začnou u sebe. Ať si uklidí svůj pokoj a svůj život. Ať chodí pěšky, pletou si svetry, odloží mobily a jdou mezi lidi. Tam poznají, jak vypadá normální život. Hlavně ať nás ostatní nechají žít.

Vy, co jste dočetli až sem, se možná jen ušklíbnete a mávnete rukou. Možná si pomyslíte cosi o tom, jak se za každou cenu snažím upoutat pozornost. Ale to byste nepochopili to nejpodstatnějším. Právě kvůli mýlícím se klimaalarmistům, dětem stiženým klimatickým žalem a dotačním europragmatikům, kteří ty první dvě skupiny zneužívají, roste inflace až do oblak a všechno se zdražuje. Ne válka, ale především emisní pitomosti zvedají ceny a vrší eurocíle, které prý musíme splnit a překročit jako kdysi komunistické pětiletky.

Nic se nezměnilo. Jen se to dnešní chudnutí jmenuje jinak. A oni doufají, že si to nepamatujeme.

Je to novodobé náboženství a moderní víra. Kvůli ní v minulosti umírali lidi. A zjevně jim nevadí, že další boje ve věci víry, tentokrát za počasí zase vedou, ba že se v jejím jménu už zase střílí. Ačkoliv třeba v Holandsku už to pochopili.

Poskytla jsem Parlamentním listům rozhovor o základních otázkách dneška:

https://www.parlamentnilisty.cz/…755

 https://m.youtube.com/watch?v=HhgqX2L5VuQ&feature=youtu.be

Videozáznam z předání přihlášky k registraci do Senátu zde:

https://youtu.be/qE8HM0ZjhdI 

Před chvílí jsem na MMP podala přihlášku k registraci k volbám do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň-město).

Příslušní úředníci ověřili správnost mých podkladů. Zaplatila jsem kauce 20.000 a předala jsem petiční arch s podpisy 1870 mých podporovatelů s trvalým pobytem na území mého senátního obvodu.

Jsem jedinou nezávislou kandidátkou. Jako jediná jsem sbírala podpisy a všem 1870 lidem, kteří se za mou kandidaturou postavili svým jménem, děkuji za podporu. Politické strany to mají lehké. Nemusejí nic dělat, jen někoho navrhnou. Někteří jen vytáhnou mediální jméno jako králíka z klobouku.

Sbírání podpisů sice nás nezávislé kandidáty znevýhodňuje, ale pro mě to byla naopak příležitost k navazování velmi osobních kontaktů a k zážitkům po senátním obvodu. Původně znevýhodnění se nakonec ukázalo jako hezká příležitost pozdravit se se spoustou normálních lidí a vyslechnout si jejich názory.

Dnes se láme doba a já cítím potřebu se zapojit a něco aktivního udělat. Klidné časy pominuly. Časy vysílání signálů, časy pohádek, medvídků, sportu a koníčků, časy králíků z klobouku. Nyní přišel čas na zásadní politické aktivity a činy.

Je třeba chránit normální svět. Na poslední chvíli. Akutně potřebuje zachránit. Jsem za něj a za normální lidi připravena bojovat.

Děkuji vám, že jste mě přišli podpořit. Budu na vás spoléhat i v příštích horkých týdnech.

13. 7. 2022

Možná si myslíte, jaká to je legrace a psina. Máte chuť na sex, tak si stáhnete aplikaci do mobilu, odklikáte souhlas a pak už můžete jít na věc (blíže zde). Jenomže ona to právě žádná sranda není. Naopak jde o další zrůdnost, kterou je třeba pojmenovat a rychle se jí předem vyhnout, než někoho napadne, že by se mohla dát do zákona a vyžadovat povinně.

On vůbec nápad s informovaným souhlasem je pěkná pitomost, a to říkám tím spíš proto, že jsem právník, a právě právníci si podobné nesmysly vymysleli. Stejně jako každý rychle odklikne jakési cookies, abys se dostal k obsahu, co hledá, stejně rychle a bez čtení každý v nemocnici i v bance podepíše informovaný souhlas. Žádný význam a smysl pro budoucnost ty hromady parafovaných papírů nemají, a když dojde na soudní přezkum, soudy k nim stejně nepřihlížejí. Jde jen o buzeraci a byrokracii. Jaký význam má předem poskytnutý předběžný souhlas? Naprosto žádný! A toho zbytečně vyhozeného papíru. Kde jsou všichni ochránci přírody, když je jich skutečně zapotřebí? Proč proti tomu nikde v pátek či v pondělí nedemonstrují?

Ale zpět k té poslední sexuální zvrhlosti zvané apka na sex. Pojďme si rychle vyjmenovat, proč podobná zhůvěřilost patří do sci-fi povídek, ale v normálním životě nikdy nezafunguje:

- protože o pět minut později si svůj souhlas můžete rozmyslet a z vyhlídky na sex můžete chtít couvnout, ale aplikace vám neumožní souhlas odvolat;

- protože jednou udělený souhlas neprokazuje, že následné erotické aktivity byly dobrovolné;

- protože dostat se druhému do telefonu pro mnohé zas není tak nepřekonatelně složité;

- protože k sexu jako naprosté lidské přirozenosti poprvé od stvoření světa byste potřebovali vždy k dispozici chytrý telefon, elektřinu, signál a mobilní data;

- protože aplikace bude uchovávat osobní informace o vašem osobním životě a někdo je může ukrást, zveřejnit, prodat, zneužít, vydírat a i jinak vám jimi ubližovat.

A hlavně a zejména: protože erotika je plná tajemství, emocí, vášně a nejistoty z věcí budoucích a na hony vzdálená otevřenému obchodnímu vyjednávání. Vůbec celá myšlenka je úplně pitomá a postavena na hliněných nohách. V lidských dějinách se přece lidé spolu každou vteřinu milují ke vzájemné a oboustranné spokojenosti. To naopak násilí a nedorozumění je exces a výjimka, nikoliv pravidlo a každodenní realita.

Naivkové, co hloupě podporují podobné sociální inženýrství, budou dříve či později zneužiti a hořce zapláčou nad svým trudným osudem. Zatímco původci podobného zla ho jen využijí k šíření strachu, tlaku a manipulace, a tedy k ovládání nás obyčejných lidí.

Cožpak lze příkazy, zákazy a normami spoutat lásku a mezilidské vztahy? Jen si vzpomeňte, jak jste se chovali, když jste byli zamilovaní nebo jen eroticky nadržení. Tož pojďme podobné škodlivosti demaskovat hned v počátcích a odmítněme je jednou provždy. Milujme se a množme se bez befelů a bez souhlasu úřadů. Protože je to soukromá věc, intimní vztah těch dvou a jen mezi nimi. Normální totiž je být spolu a bez aplikace.

Že to ti tvůrci aplikací a autoři dobra pro každého nevědí? Pak je to ovšem jen jejich chyba a hlavně škoda. Proč za to ale máme pykat my a naše normální intimní vztahy? A hlavně naše mládež? Tvůrci těchto pitomostí by možná potřebovali aplikovat záhlavec.

 Právě dnes potřebujeme úplně jiné věci než nové drahé a zbytečné instituce. 

https://advokatnidenik.cz/2022/07/08/poslanci-budou-znovu-jednat-o-navrhu-na-vytvoreni-funkce-detskeho-ochrance-prav/

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/A-pak-nam-budou-lhat-ze-za-vysoke-ceny-muze-valka-Doktorka-Kovarova-objizdi-zemi-a-slysi-od-lidi-hodne-nepekne-veci-707549 

https://www.youtube.com/watch?v=JSMQqPWqgCg

Pojďme si nalít čistého vína a odlišit zrno od plev. V debatě o „manželství pro všechny“ se pletou dohromady hrušky s jablky a s květináči. Vést diskusi o všech najednou je matením pojmů, proto si je pojďme probrat postupně.

Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.

Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.

Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.

Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.

Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.

Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.

Chceme kulturní válku?

Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.

Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.

Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?

 Poskytla jsem rozhovor Milanu Mundierovi pro jeho web.

https://milan-mundier.webnode.cz/l/daniela-kovarova-v-poslednich-letech-sleduji-silici-utoky-na-normalni-zivot/

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Uz-se-riti-k-zemi-Zahravaji-si-Daniela-Kovarova-a-proc-si-nebrat-priklad-ze-Zapadu-705841

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.

V úterý 25. 5. 2022 jsem odpovídala na otázky Jany Bobošíkové. Záznam celého rozhovoru je k dispozici zde:

AymyIgQmHso

Máme 2 miliony zákonů a právních norem, které nikdo nezná. Přesto existují lidé, kteří se neustále snaží přijímat další zákony, i když po nich nikdo nevolá a k normálnímu životu je nepotřebujeme. Právní normy už dnes upravují lásku, přátelství, úctu a normální mezilidské vztahy. A přitom si po většinu života vystačíme se slušným vychováním z domova. Příkladem oblasti, ve které neexistující zákon nechybí, je náhradní mateřství. Jde o pár případů do roku, zásadní problémy ani stížnosti nejsou, a přesto si každou chvíli někdo vzpomene, že bychom měli mít speciální zákon. Ale nejde jen o nadbytečnost či zbytečnost. Jde i o to, že na každou takovou normu se nabalí tisíce zájmů všelijakých přičinlivých regulátorů, vždy ochotných za veřejné peníze řídit naše životy.

Já jsem proti a poslední léta to říkám všude možně. Třeba i v rozhovoru pro časopis Vlasta, z něhož se pak v článku objeví jen jedna věta.

https://www.vlasta.cz/clanek/jak-otehotnet-adopce-nahradni-matka-20220519.html

Můj tatínek byl gynekolog a během své půlstoletí trvající praxe pomohl přivést na svět tisíce dětí. Moje dospívání však ovlivňovala moje maminka, jejíž nejčastější věta ke mně a k mé sestře zněla: Hlavně si dej pozor, abys nepřišla do jiného stavu. Tatínek tu větu neříkal - na mě a na sestru za zády mé máti pomrkával a dodával, že ideální věk pro početí zdravého dítěte je mezi 17. a 25. rokem. Právě v té době je dívka nejlépe připravena počít a přivést na svět zdravé dítě.

Dnes činí nejčastější věk české prvorodičky 31 let a není výjimkou, když žena své první dítě porodí po čtyřicítce nebo i později. Proč my ženy odkládáme mateřství na pozdější dobu? Některé kvůli kariéře, jiné chtějí cestovat a užívat si. Další ženy nemohou najít vhodného, tedy ideálního partnera, třeba proto, že mají požadavků příliš. A jiné možná příliš plánují a malé dítě se jim do plánů nehodí.

Jenomže s vyšším věkem matky stoupá i riziko komplikací – na straně rodičky i dítěte. A kdyby jen to. Je-li matka - prvorodička starší, bývá pravděpodobné, že porodí jen jedno dítě. Ještě v roce 1975 činil průměr na ženu 2,5 dítěte, dnes jen 1,7. Téměř polovina rodin a rodičů vychovává jen jedno dítě. Někdo si možná jedináčka pořizuje záměrně, pak ale nedohlédne, jak zkomplikuje život právě jemu. Ve své advokátní praxi vidím pak úzkostlivé matky či rodiče, kteří nenechají dítě vydechnout a mají je jako projekt, příliš se na ně upnou a organizují mu každou minutu jeho života. Přílišná péče někdy dítě zničí. A to nemluvím o situaci, kdy se jedinému dítěti něco stane. Koneckonců uzavření škol během posledních dvou let mnohem lépe nesly děti, které měly sourozence a doma s rodiči nezůstaly samy.

Můj otec za svou gynekologickou praxi přivedl na svět tisíce dětí a mě moc mrzí, že tady už čtyři roky není. Moje máti odešla před 14 dny a v závěru jejího života ji mrzelo, že neměla více dětí, mj. proto, že jedna její dcera (moje sestra) zemřela před 10 lety. Často mluvím s klienty na konci jejich života, když pro ně píšu závěti. Nikdy jsem neslyšela, že by litovali zmařené pracovní nebo investiční příležitosti. Obvykle je mrzí, že neudržovali lepší mezilidské a příbuzenské vztahy a že neměli více dětí. Podobně tak i moje sestra, která se tak dlouho snažila uposlechnout doporučení naší máti, až nakonec otěhotnět nemohla a zemřela bezdětná.

I mě mrzí, že jsem na svět nepřivedla víc dětí než ty své dvě. Proto pro vás mám následující doporučení:

Milujte se a množte se.

Je to velmi příjemná aktivita, která je užitečná pro svět, pro vás i pro vaše děti.

Tak nezapomeňte a konejte. Tedy množte se a milujte se!

Projev přednesený 30. 4. 2022 v Praze na Václavském náměstí při zakončení Pochodu pro rodinu.

https://advokatnidenik.cz/…si/

https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/okres-plzen-mesto/27156-pravnich-norem-mame-vic-nez-dva-mi...

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Článek pro internetový deník Neviditelný pes:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Chci zpět svůj normální, každodenní, prověřený svět. Léta o tom mluvím, ale to nestačí. Proto kandiduji, abych si za dvacet let nevyčítala, že jsem nic neudělala. Nejen o tom hovořím v rozhovoru pro Parlamentní listy.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Nase-deti-nechodily-do-skoly-dva-roky-Ale-ty-ukrajinske-musime-rychle-zaclenit-Exministryne-toho-ma-dost-Vraci-se-do-politiky-699325

Miluju venkovské hospody. Dávno už neplatí, že jsou to zaplivané čtyřky a že si slušná holka nemůže sednout na záchodě. Napsala jsem o tom fejeton jako vyznání. Nevěříte? Zastavte se někdy třeba u nás ve Štěnovicích.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/pivo-milovane-venkovske-ctyrky.A220408_135212_p_kultura_wag

https://www.youtube.com/…q88

Česká hospoda je unikátní fenomén. Přijdete, objednáte si pivo a sednete si ke stolu k lidem, kteří u něj už sedí. Učitel vedle truhláře, traktorista vedle akademika. Posloucháte nebo promlouváte o tom, co vás zajímá. Můžete mít názory, jaké chcete. Můžete odejít, kdy se vám zachce, a zase přijít. Vždycky tam někdo bude sedět. Pevně věřím, že české hospody už nikdy nezavřou. Přála bych si, aby takové místo bylo v každé vsi. Pro každého, kdo sem potřebuje na chvilku zajít. V hospodě je svět ještě normální.

Je v pořádku být normální. Nenechte si do toho mluvit, i když občas z médií slyšíte něco o jiných, podivných světech. 

Moje modlitba za normální život zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-modlitba-za-normalni-zivot.A220211_165418_p_...

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy? 

Své důvody jsem sepsala v níže uvedeném odkaze.

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Zeny-se-v-CR-maji-dobre-Daniela-Kovarova-vystoupila-pro...

K čemu jsou na světě ženy? Jasně že k tomu, aby byly maminkami, protože jinak bychom vymřeli. Muži by možná řekli, že ženy jsou tu proto, aby zdobily jejich světy. Mně by se líbilo, kdyby si každá žena mohla určit, čím chce být. Aby nepodléhala moderním tlakům a zkazkám o tom, kdy a za jakých podmínek bude šťastná. 

Co si o tom myslím, najdete na uvedeném odkaze.